Skřipina - Kuroslepský mlýn

Kuroslepský mlýn ve Skřipině leží při starodávném brodu přes řeku Oslavu. Vznikl asi v polovině 14. století. První listinná zmínka je v Zemských deskách – Smolné knize z roku 1382, kde je psáno, že se ve mlýně zdržovali lapkové a koniberci a bylo proti nim zakročeno. Další písemný doklad je z roku 1387. V této době byl již vybudován hrad Kraví Hora, kdy její majitel Ješek z Náchoda prodal část svého majetku v Kuroslepech i s mlýnem Jindřichovi a Přibkovi ze Šelenberka. V roce 1560 zde žil mlynář Vavřinec. Dále je v zápise z roku 1598 psáno, že v sobotu před sv. Medardem bylo půjčeno mlynáři Jeremiášovi na stavbu mlýna 40 zlatých. Další písemná zpráva uvádí: Roku 1603 mají sirotci nebožtíka Mikuláše Dudy na gruntu nebo mlejně Jeremiášovým pod Kuroslepy ještě 40,5 zlatých spravedlnosti (podílů)

Potom na dlouho postrádáme o mlýně ve Skřipině jakékoli zprávy. Až zápis v pozemkové knize z listopadu roku 1788 dosvědčuje, že byla dohodnuta smlouva mezi Karlem Vilémem, hrabětem z Haugwitzů a velkopolským mlynářem Františkem Stejskalem. Vrchnost přenechává Františku Stejskalovi kus pozemku ve Skřipině za prodejní částku 38 zlatých a dovoluje mu na vlastní náklady na tomto pozemku postavit mlýn i s potřebným splavem a náhonem, ale jen o dvou složeních a nikdy v příštích letech o více složeních. Postavením mlýna stane se i pozemek jeho majetkem. Protože však otec Františka Stejskala, Jan, hradí celý náklad s postavením mlýna ze svého a má ještě více dětí, bude on, František Stejskal, povinen splatit z tohoto mlýna svým sourozencům takové podíly, aby žádný z nich nebyl zkrácen. Nový majitel se smlouvou zavazuje, že povede bohabojný život, nebude u sebe přechovávat žádné tuláky, potulné pěvce a vystříhá se také - pod ztrátou tohoto mlýna – pytláctví. Bude povinen, jakmile bude mlýn dohotoven, platit do náměšťského vrchnostenského důchodu věcné roční činže v prvních šesti letech po padesáti, v dalších letech pak po šedesáti zlatých. Mlýn i se splavem a náhonem bude udržovati vlastním nákladem v dobrém stavu a v případě vyhoření vlastním nákladem ho znovu vybuduje. František Stejskal žil na mlýně do roku 1873. Jeho dědicové – tři bratři a tři sestry – prodali otcovský majetek roku 1878 mlynářovi z Tulešic, Robertu Jarolímovi za 18 000 zlatých. Robert JAROLÍM, narozený roku 1846 , hospodařil na mlýně do roku 1922, kdy postoupil mlýn, pilu a hospodářství dceři Marii, provdané v roce 1919 za Sylvestra THEIMERA, rodem z Jezer u Pozořic. V uvedené době měl mlýn 5 složení a 4 vodní kola, dále byla při mlýně menší pila s vlastním vodním kolem. Mlýn jako živnost za nového majitele dobře prosperovala. V roce 1930 bylo přikročeno ke generální přestavbě. Stará budova byla zbořena, vodní kola zlikvidována. Byla postavena nová provozní budova a zřízeno vodní dílo. Vodní kola byla nahrazena Francisovými turbinami. Celá přestavba byla provedena za 8 měsíců a ještě téhož roku byla v říjnu zahájena výroba. Náklad na přestavbu byl značný, na úvěr.

V rekonstruovaném mlýně byl značně zvýšen výrobní výkon. Převážně se zpracovávalo veškeré obilí na mlýnské výrobky pro zemědělce – tak zvané námezdní mletí. Zemědělec přivezl do mlýna vlastní obilí a obratem – výměnou – obdržel hotové výrobky. Roční výkon mlýna byl 1 300 tun obilí. Pila zpracovala asi 120 m3 kulatiny. Ve mlýně a na pile pracovalo včetně rodinných příslušníků trvale 14 lidí. Nejdéle zde pracoval pan Rudolf Bureš z Kuroslep, který denně chodil pěšky po dobu 42 roků.

Od roku 1930, kdy s přestavbou mlýna do dnešní podoby, byla změněna celá organizace výroby, nastala změna i v příjezdu ke Skřipině. V tomto roce byla zahájena výstavba silnice od mostu přes řeku Oslavu. Zde našlo práci mnoho nezaměstnaných, hlavně z Mohelna, Kladerub a okolních obcí. Celé období od roku 1930 do roku 1939 se vyznačovalo velkým úsilím všech ve mlýně, zvláště organizačními schopnostmi Sylvestra Theimera.
Jeho žena Marie se svými spolupracovnicemi zabezpečovala nejen stravování všech pracovníků, ale i ubytování pro ty, kteří odjížděli domů jednou za týden. Tak šel život zdárně až do roku 1938, kdy byla vyhlášena mobilizace a následovaly další neblahé události. Okupace a odtržení Slovenska. Volnost výroby sice ještě přetrvávala, blížilo se však omezení. Vypuknutí války znamenalo zlom ve volném zásobování a nastala doba řízeného zásobování – nedostatek. Za porušení tíživých zásobovacích potíží následovaly vysoké tresty – koncentrační tábory. Byly to doby pro všechny velmi zlé.

Politickými změnami v roce 1948 nastaly změny i v mlynařině. Některé mlýny v okolí byly uzavřeny, v provozu byly ponechány ty, které byly technicky na výši, mezi nimi i Skřipina. Mlýn zpracovával obilí pro lidskou výživu do roku 1953. V uvedeném roce byl mlýn, okolní pozemky i vodní dílo znárodněny a začleněny do majetkové podstaty Krajského výkupního podniku Brno, provoz Náměšť nad Oslavou, později Třebíč. V období let 1953 – 1968 byl mlýn technologicky přeměněn na výrobu krmných směsí pro krmení hospodářských zvířat ve vznikajících jednotných zemědělských družstvech. V roce 1968 byla postavena velkovýrobna krmiv v Krahulově a v roce 1969 provoz ve Skřipině zastaven.

Nynější majitelé požádali o navrácení nevyužité lokality a po delších složitých jednáních jim byla samota čp. 32 vrácena. Po smrti jejich rodičů objekt rozdělili na dvě obytné jednotky. Budovu bývalé mlýnice po náročné adaptaci obývá Lubomír Theimer s rodinou - čp.22.